9. Do Lelekovic
Lelekovice, starobylá ves v lesnatém údolí potoka Ponávky, 7 km severně od Brna, bývala sídlem samostatného panství, k němuž patřily mimo Lelekovic zaniklé vsi Srnávka a Kaménka (blízko Lelekovic), Jinačovice a část Šebrova. Po Lelekovicích se ve 13. a 14. století píší různé rody, v létech 1358 - 1365 se tam připomíná hrad, později tvrz /1/. Zboží nabývají markrabata, kunštátští a jiné rody. V 16. stol. byla tato ves v majetku pana Viléma Valeckého z Mírova, který ji v roce 1557 vyměnil, spolu s Nuzířovem a dílem Šebrova s městem Brnem za jiné panství /2/.
Vesnice i panský dvůr v Lelekovicích byly spravovány z Kuřimi. Na počátku XVII. století tam bylo 36 domů. V třicetileté válce jich 7 zpustlo a s nimi i 60 mír polí. Domy se podařilo jen zvolna osadit. V roce 1674 jich bylo pustých ještě 6 a 36 mír polí. Trvalo to 100 let, než byly domy osazeny. V roce 1750 tam bylo 36 osedlých. To je právě tolik jako před třicetiletou válkou. Bylo to 16 sedláků a 20 čtvrtláníků, kteří měli dohromady 687 a 1/2 míry polí, 36 mír pustin, 13 a 1/2 míry zahrad, 221 a 7/8 míry pastvin a luk na 102 vozy sena.
V roce 1754 vlastnil v Lelekovicích Matěj Procházka hospodářství, které je zapsáno pod pořadovým číslem 8. Byl to čtvrtlán. Výměru měl 13 měřic 1 achtl polí, 2 achtle zahrady, 1 achtl pustiny a luk na 1 a 3/4 fůry sena. Pole měl ve 22 kusech, louky v 5 kusech /3/. Tento Procházka měl za manželku Ludmilu, dceru Jiřího Vermouzka ze Skaličky. Oddáni byli v březnu 1734. Když ovdověl, tak si zase vzal Vermouzkovu, Kateřinu, vdovu po Karlu Vermouzkovi, čtvrtláníku ze Svaté Kateřiny. Sňatek měli 12.1.1762. (Zapsán v matrice v Řečkovicích.) Je velmi pravděpodobné, že se tito dva dávno znali, že se obě spřízněné rodiny stýkaly.
Ludmila, první žena Matěje Procházky, byla sestřenicí Karlova otce Kašpara, tedy jakousi Karlovou tetou z druhého kolena, ačkoliv nebyla o mnoho starší než Karel, nejvýše o 10 let. Karel se svojí ženou Kateřinou jistě chodil do Lelekovic k tetce Ludmile i k druhé tetce Juditě, která tam byla od roku 1731 provdána za Jakuba Berana. Styk mezi Lelekovicemi a Sv. Kateřinou byl i jinak čilý. Bylo to jedno panství města Brna, spravované z Kuřimi. Byla to jedna farnost (řečkovická) a do kostela se chodilo z obou vsí na Vranov, do barokního poutního kostela při klášteře mnichů Pavlánů. Na pouti se v té době chodívalo i do kostelíka ve Sv. Kateřině, kde se prý zázračně uzdravovalo.
Vdovec Matěj Procházka a vdova Kateřina Vermouzková se tedy vzali, snad více z rozumu než z lásky, aby majetek nevyšel z rodiny. Kateřina se odstěhovala do Lelekovic a vzala s sebou všechny děti po Karlovi: čtrnáctiletou Marii, dvanáctiletou Terezii, sedmiletého Ondřeje a čtyřletou Annu. Páté dítě, syn Jan Antonín, asi zemřelo. Předčasným úmrtím Karla Vermouzka se Vermouzci v r. 1762 dostávají ze Sv. Kateřiny do Lelekovic, podobně jako po úmrtí Jíry v r. 1716 se dostávají ze Skaličky do Kuřimi.
Jak Karlovy dcery dospívaly, tak se postupně v Lelekovicích vdávají. Nejstarší Mariana 7.2.1767 za Jana Vlčka z Lipůvky (Syn Jana Vlčka). Je psána jako dcera Františka Vermouzka z Lelekovic, ale žádný František v Lelekovicích nebyl. Druhá dcera, Terezie se provdala 31.1.1773 za Matěje, syna zemřelého Jana Kašky z Lelekovic č. 9. Kašové, jindy Kaškové, se počítali s Vermouzky do přízně. Ludmila Vermouzková, první žena Matěje Procházky, byla dítěti Jana Kaše, snad právě tomuto Matěji, 15.3.1745 za kmotru. Anna se vdává 14.2. 1779 za Kašpara, syna Jana Buchty z Lelekovic č. 39. Zbyl tedy jen Ondřej.
ONDŘEJ V B 1 (1755 - 1830) snad vyrůstá na gruntě č. 23 v Lelekovicích, s matkou a nevlastním otcem Matějem Procházkou. Procházka byl Ondřejovi nejen nevlastním otcem, ale i jakýmsi strýcem po své první ženě, rozené Vermouzkové.
Ondřej dostal grunt od svého otčíma, ale ne hned. V r. 1775, při sepisování robotních povinností, je na něm psán jakýsi Václav Vlček. Ondřej byl tehdy nezletilý, dvacetiletý a jeho otčím Procházka a snad i Ondřejova matka byli mrtvi. Václav Vlček byl snad poručníkem nezletilých dětí.
Vlček byl na gruntě hospodářem nezakoupeným. Hospodářství bylo čtvrtlán o výměře 13 staromoravských měřic a 3/8 půdy orné a zahrad. Dále byla u gruntu 1 měřice pustiny a luk na 1 1/3 fůry sena. Pustiny byla pole horší jakosti, která se nechávala úhorem třetí a čtvrtý rok, když před tím byla oseta rok jaří a rok ozimem. Z gruntu se tehdy platilo 6 zlatých 21 krejcarů vojenské daně, 24 krejcary a 3 denáry pozemkové daně, 32 krejcarů jako náhrada za slepice a 2 krejcary 3 denáry za vajíčka. Grunt měl robotní povinnosti 6 dní v týdnu pěší roboty a všechny svátky se z roboty slevovaly. Při senoseči a žních dostávala každá osoba denně bochník chleba o váze 2 funty a všichni dohromady 2 sudy piva /5/. Takové povinnosti měli všichni čtvrtláníci v Lelekovicích.
Teprve po Václavu Vlčkovi je na zmíněném čtvrtlánu uváděn jako hospodář Ondřej Vermouzek. Ondřej musel při převzetí gruntu po Václavovi Vlčkovi zaplatit vrchnosti „záslibné“ Landenium, které činilo 5 zlatých z každých 100 zlatých odhadní ceny gruntu. Kdyby byl grunt dostal přímo od svého otčíma Matěje Procházky, byly by poplatky poloviční, jen 2 zlaté 30 krejcarů ze sta, protože by se jednalo o převod v rodině, mezi příbuznými a ne od cizího hospodáře.
Kdy se Ondřej ujal gruntu nevíme, ale jistě ne dříve, než byl podle tehdejších zákonů plnoletý, to jest až dosáhl 24 roků. Plnoletým byl až v roce 1779. Jestliže převzal grunt až po tomto roce, měl to již značně lepší s robotou než dříve. Dne 11.11.1777 byly totiž na brněnském panství znovu značně sníženy některé roboty, zejména čtvrtláníkům. Místo dřívějších šesti dní týdenní roboty konali po tomto datu jen dva dny pěší roboty týdně. Tím byly této kategorii sleveny dvě třetiny robot a bylo odstraněno nepoměrné přetížení této kategorie, která byla robotou stejně zatížena jako pololáníci.
Pro sedláky následovala řada dalších úlev. Podle císařského nařízení z roku 1783 byla robota na všech císařských statcích a statcích královských měst změněna na roční plat a jinou práci. Ke změně na kuřimském panství došlo roku 1784 a byla provedena kontraktem mezi vrchností a poddanými ze dne 16. VII. Místo veškeré roboty byla dědina Lelekovice povinna dávat vrchnosti ročně 202 zlatých a 20 krejcarů a udělat 355 sáhů dříví a jak z blízkých lesů ,tak ze vzdálených, z každých dovést do Brna 85 sáhů dříví. Vrchnost poddaným slibuje, že pokud by jim nějakým císařským nařízením mělo být uleveno, nebude trvat na dodržení této smlouvy. Dne 16.7.1784 podepsali smlouvu rychtáři a v dědinách, kde nebyli, alespoň purkmistři. Smlouvu podepsali také vždy jeden sedlák za celoláníky, jeden za pololáníky, jeden za čtvrtláníky a jeden za chalupníky, většinou třemi křížky.
Povinnosti a práce se rozvrhly na všechny, kteří byli v roce 1775 povinni robotou podle počtu robotních dní. Každý poddaný dostal knížku, ve které měl svoje povinnosti zapsány. Plat musel složit v určité lhůtě, práci si mohl udělat kdy chtěl, jak mu to vyhovovalo. Již to byla podstatná úleva, nehledě ke značnému snížení povinností.
Ondřej, jako jeden ze čtvrtláníků, platil za robotu ročně 5 zlatých konvenční měny, za vajíčka a kuřata, která dával dříve vrchnosti in natura, dával 32 a 2/4 krejcarů a 24 a 3/4 krejcarů platil pozemkové činže. Kromě toho musel udělat pro vrchnost zdarma 2 a 2/8 sáhu dříví a odvést 2 a 2/8 sáhu z dolního a 2 a 2/8 sáhu z horního polesí. Desátek faráři byl 4/8 míry pšenice, 1 míru žita 3/8 míry ječmene a 1 a 4/8 míry ovsu. Mimo to platil ještě zvláštní kontribuci státu. Měl tedy povinností dost.
Vrchnost počítá se špatnou prací poddaných. Proto si dává do podmínek, že poddaní musí dříví dovést a na vykázaném místě složit a srovnat. Dříví srovnávali také proto, aby poddaní přivezli správnou míru, ať už vozili dříví z lesa, nebo ze skládky v Kuřimi. Často se stávalo, že po cestě nějakou štípu prodali, nejčastěji někde v hospodě za trochu kořalky. Nepomáhalo ani, že se dříví odváželo v celých transportech a že nad nimi bděl „konfiant“, který měl důvěru vrchnosti. Často byl při sedlácích a držel s nimi tak, že místo jedné štípy se cestou ztratila celá fůra. Když na některém voze scházelo příliš mnoho, tak se to muselo zpravit u toho, kdo dříví přebíral. Jindy se vyrovnaný ráz zachytil vozem, rozvalil se a dříví se na něj rychle házelo, aby se nedal zkontrolovat. Sedláci si pomáhali, jak jen se dalo.
Již v roce 1775 měli sedláci v Lelekovicích jen dva dny potažní roboty týdně. Bylo to o den méně, než podle císařského patentu, méně také než v okolních dědinách. Snad proto vesnice rychle roste. V roce 1790 je tam již 60 domů a 300 obyvatel. To byl velký přírůstek.
Za čtyřicet let, od r. 1750 do 1790 tam přibylo 24 domů. Na nárůst počtu domů i obyvatel mělo jistě vliv rozdělení panského dvora. Přeměnou robotních povinností ztrácí vrchnost bezplatné pracovní síly k obdělávání svého dvora v Lelekovicích a proto jej v roce 1784 dělí na familie. Bylo jich 24. Na panských pozemcích 1 a 1/2 km jižně od Lelekovic, při císařské silnici, byla pro ně založena nová vesnice. Noví obyvatelé museli z nabytých polí platit vrchnosti úrok neboli Zins, nazývala se vesnice proto Zinzendorf. Půdu měli v dědičném nájmu. Familianti přišli z Čech a proto byla vesnice po roce 1918 přejmenována na Českou.
Familianti platili vrchnosti v měsíčních splátkách jeden zlatý a třicet šest krejcarů roční činže z jedné rakouské měřice výsevku. Tato měřice byla 528 čtverečních sáhů. Za louky platili, tak jako u kuřimského dvora, dva zlaté z měřice ročně. Budovy i zahrada lelekovického dvora byly také rozděleny a odprodány. Zájemci si z nich zřídili jak obytné tak hospodářské prostory.
Ondřej (Andreas) Wermuschek se oženil 14.12.1784, ve věku 29 let s dvacetiletou Kateřinou, dcerou Karla Albrechta z Jehnic č. 14. Za svědky jim byli Jan Veselý a Anton Klíma, čtvrtníci z Jehnic. Svatbu měli v Řečkovicích, kam Jehnice farností náležely. S Kateřinou měl dvě děti. JANA VI B 1, narozeného 12.7.1789 a Annu, narozenou 2.12.1794. Anna za několik dnů zemřela.
K další úlevě pro sedláky i pro Ondřeje dochází, když byl v roce 1789 vydán urbariální patent, podle něhož se veškeré závazky poddaných k vrchnosti měly vyjadřovat penězi. Poddaný měl s vrchností uzavřít smlouvu, která měla být schválena krajským úřadem. Veškeré daně a dávky, ať vrchnostenské nebo zemské, nesměly překročit 30% čistého výtěžku z usedlosti. To byla podstatná úleva pro poddané a současně zamezení libovůle vrchnosti. Stát, který potřeboval stále více peněz, chtěl takto zajistit schopnost poddaných platit daně.
Šlechta se proti těmto novotám bouřila a usilovala o jejich zrušení. Za Josefa II. se jí to nepodařilo. Teprve za jeho nástupce Leopolda I. byl tento zákon 9. dubna 1790 zrušen a došlo k návratu ke staré berní soustavě se všemi jejími vadami a nesrovnalostmi. Pokrok byl jedině v tom, že napříště měli být poddaní i vrchnost zdaňováni stejně: 30 zlatých 42 1/5 krejcaru ze 100 zlatých odhadnutého výtěžku.
Ondřejův čtvrtlán a dům dostal v r. 1770 popisné číslo 23 a hospodář jej od vrchnosti kupuje za 4 zlaté. Dluh platí na tři splátky vždy koncem října. V r. 1788 1 zlatý 20 krejcarů, v letech 1789 a 1790 platí totéž. Zlatý měl tehdy 60 krejcarů, takže těmito třemi splátkami byl vyrovnán celý dluh. Při kupu mělo hospodářství výměru 6 jiter, 1243 čtverečních sáhů polí. Zápis o tom byl učiněn 9.6.1792 /6/. Mimo svědků a úředníků má vlastnoruční podpis nabyvatele: Ondra Vermouzek. Podepsal se jménem a ne třemi křížky, jak se podepisovala většina sedláků, ba i purkmistři a rychtáři.
Kupy byly formální. Ve skutečnosti byla cena gruntů daleko vyšší, než za ně bylo vrchnosti zaplaceno. Nejlépe je to patrné z toho, že když Ondřej předává po čtrnácti letech grunt svému synu Janovi, byla cena 1000 zlatých a jistě se neodhadovalo příliš vysoko. Odstupní smlouva je z 9.11.1806. Ondřejovi bylo tehdy 51 roků a syn Jan měl 17 let. Tehdy byl Ondřej vdovcem, jeho první manželka zemřela někdy před rokem 1806. Ještě ale měl chuť do života. Když předal usedlost, tak si vymínil doživotní výměnek s poznámkou, že kdyby se jeho stav změnil, to jest kdyby se oženil a zemřel dříve než jeho manželka, aby tato dostávala polovinu jeho výměnku /7/. Tomu se tehdy asi říkalo zajištěná existence. Není divu, že o výměnkáře byl zájem až do jejich pozdního věku. Výměnkář Ondřej Vermouzek se skutečně oženil někdy po roce 1806 s Annou. I druhá manželka mu umírá již v roce 1813 na Vranově na čísle 25. Ondřej ji přežil o 17 let. Zemřel 22.11.1830 ve věku 76 let v Lelekovicích. Užíval tedy výměnku plných 24 let.
Mladý hospodář JAN VI B 1, syn Ondřeje Vermouzka, měl jako osmnáctiletý (23.11.1807) nemanželského syna FRANTIŠKA VII B 1 s Františkou Čumerovou z Lelekovic. Oženil se s ní 2.11.1809, jako dvacetiletý, zatím co jeho manželka měla 24 roků. Byla dcerou Havla Čumery, domkáře z č. 68 v Lelekovicích. Mladí hospodařili na čísle 24, které dostali od Janova otce Ondřeje. Měli spolu ještě tři děti. Františku, narozenou 18.5.1811, která zemřela již 3.4.1812, Barboru, narozenou 15.2.1810 a JOSEFA VII B 1 1, narozeného 26.5.1813.
Hospodář Jan se svojí manželkou Františkou se měli co otáčet. Výměra hospodářství nebyla velká a povinnosti značné. Jan se musel hned při převzetí gruntu zavázat, že bude dodržovat všechny na gruntě váznoucí vrchnostenské dávky a že se jim nebude vyhýbat. Mimo platů musel také zdarma porazit a postavit 2 a 4/8 sáhu dříví z bližšího polesí a 2 a 2/8 sáhu dříví ze vzdálenějšího a také tolik dopravit do Brna. Tato povinnost na něho připadla, když si poddaní rozdělovali úvazek stanovený pro celou obec po robotní abolici mezi sebe.
Při všeobecné drahotě, zaviněné Napoleonovými válkami a stále rostoucími daněmi, nebyla situace gruntu nejlepší. Peněz bylo potřeba a když nebyly, tak se musely vypůjčit. V r. 1810, dne 1.11. si Jan vypůjčuje 150 zlatých z kuřimského sirotčího úřadu, který si je na jeho majetku knihovně zajišťuje. 29.1.1818 si vypůjčuje dalších 40 zlatých z téhož úřadu. Za dva roky 9.12.1820 zas 70 zlatých z téhož fondu. Dluhy se mu však podařilo zaplatit /8/.
Hospodář Jan Vermouzek zemřel ve věku 61 let dne 6.11.1850 na „ztvrdnutí jater“ jako výměnkář na čtvrtlánu č. 23 v Lelekovicích. Jeho manželka Františka zemřela 6.5.1854 na výminku u svého syna Josefa na zápal plic. Od ní začíná nepřetržitá řada úmrtí Vermouzků na plicní choroby, zejména tuberkulózou, která vyhubila celé větve. Anna snad přinesla tuberkulózní nákazu do rodu. Náchylnost snad byla podporována také nezdravým podnebím v Lelekovicích, je tam vlhko.
Janovo potomstvo zakládá dvě lelekovické větve. Nemanželský, po svatbě legitimovaný syn FRANTIŠEK VII B 1 je praotcem rodu, z něhož pochází František a Karel, řezníci v Lelekovicích. Rod žil na čísle 19. Josef, mladší Janův syn, je pokračovatelem rodu na gruntě č. 23 a od něho pochází Václav Vermouzek na č. 24. Je to týž dům jako č. 23, změnilo se jen číslování.
Jednadvacetiletý syn Jana Vermouzka, čtvrtláník v Lelekovicích č. 23, FRANTIŠEK VII B 1 , krejčovský tovaryš, se oženil v r. 1829 s Apolonií, dcerou Jiřího Hübnera, původem z Pozořic, vdovou po Filipu Kroutilovi, která byla o 12 let starší než on. Bohatá asi nebyla.
František měl s Apolonií dva syny. Prvorozený FRANTIŠEK VIII B1 se narodil 17.10.1829, mladší, JOSEF VIII B11, se narodil 8.2.1833. František je první z Vermouzků, který má řemeslo. Jíti na řemeslo bylo v té době snadnější. Nevolnictví bylo v roce 1781 zrušeno, vrchnost nemohla bránit i když dávala souhlas. Neměla již o lidi takový zájem. Grunty prodávala a lidí přibývalo tolik, že se všichni stejně nemohli na půdě usadit, ani by je neuživila. V roce 1834 je již v Lelekovicích 478 obyvatel v 77 domech. Obyvatelstva přibylo za 50 let o 50%. Čtvrtlán, který měl Františkův otec Jan by vrchnost stejně nedovolila rozdělit, protože by majitelé nemohli vykonávat potažní robotu. Dělení čtvrtlánů a menších usedlostí bylo zakázáno cirkulářem gubernia z 16.8.1771.
Z domu dostal František 50 zlatých konvenční měny jako otcovský podíl a krejčovina asi mnoho nevynášela. Šilo se ručně a krejčí chodíval šít po domech, kde dostával kromě platu také stravu. Ušil všechno pro hospodáře a jeho rodinu a šel dále tam, kde si ho objednali. Snad měl také kousek pole, ale hospodářství ve větší míře asi neprovozoval. Nebydlel ani na svém, ale až do smrti v nájmu v obecním domku v Lelekovicích č. 19. Krejčovina asi jeho zdraví příliš nesloužila. Náchylnost k plicním chorobám ho ve 47 letech, 25.11.1854, sklátila do hrobu. Zemřel jako domkář na zápal plic ve stejném roce jako jeho matka. Jeho manželka Apolonie ho nepřežila ani o rok. Zemřela 7.8.1855 při epidemii cholery. Cholera zuřila v Lelekovicích v červenci a srpnu a za tyto dva měsíce zemřelo 34 lidí, tedy zhruba každý druhý den někdo. Na jinou chorobu zemřelo v tom roce jen 9 lidí. Byla to opravdu pohroma. Přesto epidemie nezarazila růst vesnice. V roce 1869 je v Lelekovicích již 93 domů a 604 obyvatel.
Z manželství Františka s Apolonií, rozenou Hübnerovou, se narodili dva synové. Prvorozený FRANTIŠEK VII B1 se narodil 17.10.1829 a mladší JOSEF VII B11 8.2.1833 . Když jim otec zemřel, bylo staršímu 25 let a mladší byl jednadvacetiletý. Oba byli vyučeni krejčovině, jako jejich otec. Nebyli to však krejčí, odvážní řemeslníci z města, kteří prošli vandrem, ale chalupníci, domkáři, podruzi, kterým krejčovina pomáhá uhájit živobytí, vedle kusu pole, kozy nebo kravky.
Když František viděl, že mladší Josef bude mít nemanželské děcko a že se ožení „domů“, t.j. do obecního domku, hleděl se také sám oženit. Byl tehdy na vojně. Vzal si dovolenou a povolení k ženitbě. Svatba byla v poutním kostele Panny Marie na Vranově, kam byly Lelekovice přifařeny. Vzal si Eleonoru, jejíž otec, Tomáš Milion, byl čtvrtník v Lelekovicích na č. 56. Eleonora byla o 6 roků starší než František. Narodila se v roce 1824 a zemřela v r. 1907. Oddáni byli 4.5.1856. Snad měl pár zlatých po otci, nevěsta měla asi také nějakou „pomoc“, protože půjčili ještě téhož roku bratru Josefovi 210 zlatých na koupi obecního domku. Půjčili mu je bezúročně, ale dali si je na domku č. 19 zaknihovat.
Když se František vrátil z vojny, bydlel „v kvartýře“ na č. 45 v Lelekovicích u Josefa Antonína. František s Eleonorou mají dvě děti, Aloisii, nar. 10.5.1857 a Barboru. Aloisie zůstává svobodná a umírá v roce 1888 ve stáří 31 let na rodovou nemoc této větve Vermouzků - souchotě.
21. ledna 1864 získává František společně se svojí manželkou Eleonorou kupní smlouvou dům č. 56 (staré číslo 87) od Jana a Františky Saulových, v místě, kde se říká „na Ponavě“, podle potoka Ponávky, který tudy teče k Brnu. František umírá v Lelekovicích 5.4.1889 ve stáří 60 let na sešlost věkem.
Po smrti otcově dostává dům č. 56 pozůstalá dcera Barbora odevzdací listinou z 28.5.1892. Její matka, která byla spolumajitelkou, si vymiňuje právo doživotního bezplatného užívání. Barbora se provdala za Karla Sedláčka a postupuje mu 27.2.1906 polovici svého domku. Karel Sedláček však umírá 12.12.1917 a jeho vlastnické právo na polovici domku přechází zpět na jeho manželku Barboru.
Vermouzci se z čísla 56 ztrácejí, když 19.3.1925 umírá Eleonora, manželka Františka Vermouzka. Přežila ho o 18 let. To je konec jedné větve Vermouzků v Lelekovicích.
Tato větev krejčích a domkářů nemohla hospodářsky příliš zesílit, neboť každý z nich začínal s holýma rukama. Otcovskou chalupu zdědil jeden syn, druhý musel kupovat, žádný neměl štěstí, aby dům vyženil, nebo se na něj přiženil. Nemohl nebo nechtěl?
Mladší syn Josef měl 15.7.1856 nemanželského synka Josefa s Františkou, dcerou Josefa Albrechta, familianta z České. .Tento synek byl později legitimován, Josef si Františku Albrechtovou vzal 9.12.1856 a měl s ní ještě 5 dětí:
Eleonoru, nar. 22.7.1857, zemřela 17.8. téhož roku, Josefu, nar. 2.11.1859, která zemřela 19.12.1863, Josefa, nar. 26.1.1865, FRANTIŠKA IX B 11, nar. 12.5.1868 a poslední dítě Aloisii, nar. v r. 1878. Josef Vermouzek kupuje ihned po svatbě, 14.12.1856, od lelekovické obce dům č. 20 (staré 19) v Lelekovicích, v němž bydlel on i jeho otec. Zdá se, že mu nějakou částku na dům půjčil jeho bratr František, protože si na domě v gruntovní knize nechává zajišťovat nezúročitelnou, půlletně vypověditelnou půjčku 210 zlatých /9/.
Josef Vermouzek byl krejčovským mistrem již ve svých 24 letech, když se ženil, stejně jako jeho otec. Ze šesti dětí, které Josef s Františkou měli, tři zemřely malé. Josef, nemanželský legitimovaný syn, zemřel den po svatbě rodičů, dne 10.12.1856 ve věku 4 měsíce 27 dní. Eleonora zemřela necelý měsíc stará a Josefa čtyřletá. Syn Josef zemřel 31.3.1885 v Zemské nemocnici u sv. Anny v Brně následkem těžkého poranění. Aloisie se provdala za sedláka Josefa Vojtu, familianta z České.
Josef Vermouzek umírá dne 20.6.1910 ve věku 74 let na sešlost věkem. Pořádkem, který byl dělán po jeho smrti 18.2.1911 se vkládá vlastnické právo domu č. 20 pro Aloisii, provdanou Vojtovou. Její matka si dává zaknihovat na domě právo spolubydlení a výměny zároveň s předáním /9/.
Pokračovatelem rodu i krejčovské tradice byl syn Josefa Vermouzka a Františky, rozené Albrechtové, FRANTIŠEK IX B 11. Byl krejčím jako jeho otec i děd. Když si odbyl vojenskou službu v náhradní záloze, „byl vojny sprostý“, jak se tehdy říkalo. Oženil se 25 letý, dne 26.11.1893. Vzal si 27 letou dceru Martina Mikuly a Anny, rozené Albrechtové. Jmenovala se Josefa. Byli bratranec a sestřenice.
Mladí manželé koupili od manželů Eduarda a Josefy Toufarových notářským spisem dům č. 126 v Lelekovicích dne 11. 5. 1903. Mimo kupní cenu museli manželům Toufarovým poskytnout doživotní bezplatnou výměnu. Toufarovi byli nějaká jejich přízeň, asi kmotři. Vermouzkovi zůstali také Toufarovým dlužní 4.000 K z kupní ceny. František zemřel v r. 1951 /10/.
Domek, kousek zahrady a nějaké hospodářské budovy byly částí bývalého panského dvora. Vlastnické poměry byly spletité a nejasné. Z nich vznikl vleklý spor, který vedli Vermouzkovi po dva roky se svými sousedy Josefem a Aloisií Vojtovými. Ti si vedle stodoly Vermouzkových postavili dům a užili zdi stodoly Vermouzkových, aby ušetřili. Mimo to stavěli na parcele, která také patřila Vermouzkovým. Spor byl - rozumně - vyřízen smírem a pro jistotu byla věc zaknihována. Tento spor vedl vlastně bratr se sestrou, švagr se švagrem. Vermouzkovi i smírem věc vyhráli, ale Vojtovi se zadlužili tak, že museli domek prodat /11/.
František Vermouzek byl osoba vážená, V roce 1911 byl v obecním výboře obce Lelekovice. František trpěl duševní chorobou. Možná že chorobu více předstíral, aby nemusel v první světové válce na frontu. Narukoval, ale na frontu nešel. V roce 1917 byl zbaven svéprávnosti pro šílenost a podpůrcem mu byl ustanoven jeho tchán Mikula. Byl střední postavy, živý, čilý člověk. Byl krejčím, ale celou svojí povahou tíhl k selské práci. Měl při svém hospodářství 22 míry polí, 3 až 4 krávy, jak kdy. K šití sedl jen když potřeboval ušít něco pro sebe nebo pro děti - měl jich 8.
Marie se narodila 26.8.1894. Studovala nějakou obchodní školu v Brně a stala se úřednicí obilního ústavu v Brně. Byla prý velmi hezká. Zamilovala se do nějakého učitele v Lelekovicích, prý nešťastně, zato s intensitou lidí, kteří tuší blízký konec. Rodová náchylnost a nešťastná láska zkrátily její život. Zemřela ve 23 letech v roce 1917 na tuberkulózou.
Adéla se narodila v r. 1895 a zemřela 31.10.1932 v Ústavu pro choromyslné v Brně. Byla jako dítě přejetá vozem, dostala padoucnici (záchvaty šílenství). Zemřela rovněž na tuberkulózou. Náklonnost k duševním chorobám zdědila po otci.
Anna se narodila 26.7.1897. Provdala se za Kučeru, rolníka v Řečkovicích, Palackého tř. 6. Měla s ním tři syny: František se narodil 28.4.1899. Eduard se narodil v r.1902. Měl zlý osud. Měl být rolníkem a zůstat doma. Na toto povolání se připravoval v Hospodářské škole v Tišnově. Jeho rodina byla zbožná, katolická a on cvičil velmi náruživě v Sokole. Při pádu s nářadí si pohmoždil pravou ruku v předloktí a jak to už u chlapců bývá tak to zatajil. Když nemohl rukou pracovat, stále ho bolela, musel s pravdou ven. Lékaři uznali, že rukou nebude moci dělat těžkou práci. Proto odešel ke svému strýci Mikulovi, řídícímu učiteli kdesi pod Brnem a ten ho připravoval na zkoušku na vyšší hospodářskou školu. Když mu, po opětovném zhoršení choroby, lékař zakázal pravou rukou i psát, naučil se psát levou a to velmi pěkně. Choroba se však dále horšila a ruka mu měla být podle lékařského dobrozdání odejmuta. Eduarda trápilo, že bude jako jednoruký rodině na obtíž a snad i z jiných důvodů se rozhodl pro sebevraždu. Napsal všem dopisy na rozloučenou a skočil v Olomouci, kde navštěvoval hospodářskou školu, pod vlak. Tak 22.11.1922 skončil tento hezký, tmavovlasý hoch svůj život.
Dalším dítětem Františka a Josefy Vermouzkových byla Josefa, narozená 21.8.1901. Josefa bydlela se svým otcem Františkem a provdanou sestrou Františkovou na č. 126 „ve dvoře“. Františkova manželka Josefa umírá 12.12.1946 ve věku 80 let a manžel získává manželčinu polovinu majetku. Sestra se se svým manželem odstěhovala do Řečkovic, vdává se za Hájka, který pocházel z Nuzířova. Ona byla jeho třetí manželkou. Provdala se za něho v roce 1949 a zemřela ani ne za dva roky. Vdovec se bude ženit po čtvrté. Dům č. 126, který Josefa dostala, připadl po její smrti 4 sourozencům Vermouzkovým. Každý dostal jednu osminu a ideální polovinu vlastnil Hájek. Vermouzci pak tuto polovinu od něho odkoupili.
Dalším dítětem Františka a Josefy je Karel, narozený 9.10.1904. Posledním dítětem byla Františka, narozená 29.4.1907. Provdala se 14.8.1935 za Bohumila Macalíka, úředníka plynárny v Řečkovicích.
František Vermouzek byl menší postavy, přičinlivý, pracovitý, šetrný a čilý až do pozdního věku. Hodně se nadělal, hodně na světě zkusil a přece se dožil 83 let. Zemřel v roce 1951 na čísle 126 v Lelekovicích „ve dvoře“.
1/ ZDB kniha XXI, 2/ ZDB kniha XXVII, 3/ Individualextrakt z r. 1754 KAB č. 155/3,. 5/ Urbariální fasse UF 28/B KAB, 6/ Stará grunt. kniha Lelekovice, KAB č. 2561, 7/ Grunttovní kniha Lelekovice vl. 20, 10/ Gruntovní kniha Lelekovice vl. 460, 11/ Archiv soudní Ck VII 364/25,